Učící rostlina

Říká se jí Matka všech rostlin nebo také Liána duše a těší se po dlouhá tisíciletí úctě původních obyvatel pralesů Amazonie. Dodnes je tato léčivá a „učící“ rostlina základním prvkem místního lidového léčitelství provozovaného místními šamany, kteří si říkají „curanderos“. Její přitažlivost je tak silná, že jsme spolu s několika přáteli vážili cestu do peruánské džungle, abychom se s ní seznámili. Já osobně jsem byl zejména zvědavý jak tato rostlina „učí“ šamany provádět své rituály, diagnostikovat, léčit a používat léčivé rostliny.

Ocelová síť, tajné kapsy a vybavení pro potápěče

Na cestu jsem si koupil to nejnutnější pro měsíc pobytu v džungli. Polovina z těch věcí zůstala doma, protože je moje krosna nepobrala. A přitom to byl batoh z armyshopu určený pro italské výsadkáře. I s tou polovinou z nejnutnějšího vážil skoro dvacet kilogramů. Nikdy nepochopím, jak si do něj zabalí italský voják i zimní oblečení.

Dostatečně postrašen všeobecným míněním o vysoké kriminalitě v Peru jsem odlétal s představou, že loupežná přepadení budou běžným koloritem mých dní. Moje odhodlání nedat svoji kůži zadarmo bylo zřetelně vidět už na letišti ve Vídni, když jsem podával k odbavení svůj armádní baťoh uzamčený v speciální ocelové síti znemožňující útočníkovi jeho rozřezání. Další opatření z pohledu diversifikace rizik už nebyla tak nápadná, nicméně sundávat u bezpečnostních rámů na letišti všechny tajné kapsy a opasky na peníze a osobní doklady se ukázalo být poněkud nepohodlné.

Dlužno podotknout, že se mě za celou dobu pobytu nikdo okrást nepokusil. Na většině míst v Peru jsem se cítil bezpečněji než v pražském metru.

Před odletem jsem byl vystaven i dobře míněným radám svých kamarádů, jak přežít v pralese období dešťů. Některým z nich – například preventivnímu užívání antimalarik – jsem odolal. Nicméně představu, že budu žít měsíc ve vodě jsem pojal za své. Podnikl jsem v tomto směru zásadní popatření: vše důležité jsem měl hermeticky uzavřené ve speciálních plastikových sáčcích, které prodávají v potřebách pro potápěče. Pršelo jen párkrát za celou dobu našeho pobytu, vždy jen několik hodin.

Seňor mít pod postel zvíře

Když se v pralesních městech jako je Pucallpa nebo Iquitos otevřou dveře letadla, tak si připadáte, jak když vcházíte do prádelny. Vlhkost vzduchu zřídka klesá pod 80%. Zatímco peruánské hlavní město Lima působí poněkud evropským dojmem, tak v Pucallpě zaručeně vystoupíte do jiného světa. Toto město, jehož stávající počet obyvatel se odhaduje na 330 tisíc bylo propojeno s osobním světem silnicí teprve ve třicátých letech minulého století. Zhruba stejně velký Iquitos je dodnes přístupný pouze ze vzduchu, nebo po řece.

V obou městech cítíte jejich svébytnou duši. Zvláštní je, že přestože téměř vše je zde jiné, tak si nepřipadáte cize. Lidé zde mají svoji hrdost, ale vnitřně jsou velmi přátelští. A zejména v Pucallpě ještě „nezkažení“ turistickým ruchem.

Ve městě jsme se zdrželi dva dny, abychom nakoupili potraviny a další potřeby (jako například holínky) pro náš pobyt v džungli. Noc v místním „hotelu“ nás nenechala na pochybách, že Evropa je vzdálená tisíce kilometrů. Ale konec konců s jinými hygienickými standardy jsem počítal a proti žloutence mě chrání očkování. Přesto mé první setkání se šváby ve mně vyvolalo pocit, že není vše v pořádku. Fascinován jsem pozoroval jejich tykadla, která z různých děr monitorovala dění v mém pokoji. Švábi mají patrně dobrou intuici, protože moji maličkost nevyhodnotili jako nebezpečí a klidně přebíhali z jedné skuliny do druhé. Asi ze mě vycítili, že už od raného dětství se hmyzu raději vyhýbám. A nezabíjím jej, zejména proto, že se necítím dobře v přítomnosti mrtvol.

Po důkladné analýze situace jsem se rozhodl jednat. Rozšířil jsem si svoji slovní zásobu španělštiny čítající základní zdvořilostní fráze o slova jako zvíře, pokoj, postel a došel pro člověka, který hlídal vchod. V Evropě bychom mu řekli recepční. Když jsem mu vysvětlil, aby šel se mnou že „pokoj, postel, zvíře“, tak zamknul železnou mříží hlavní vchod do ubytovny a šel se mnou nahoru. Zjevně se mu ulevilo, když pod postelí neshledal žádné zvíře. Cestou jen tak mimochodem zašlápl jednoho z inkriminovaných švábů. Snažil jsem se mu asertivně vysvětlit, že právě švábi jsou zvířata, která mi vadí a že chci jiný pokoj (domníval jsem tehdy naivně, že existují pokoje bez švábů). Kombinací slov „pokoj, ne, zvíře“ se mi to ale nepodařilo. Láskyplně mě uklidnil, že můj pokoj rozhodně nebude plný švábů (zbude i nějaké místo na mně). Odešel a nechal mě tam s tím zašlápnutým švábem.

Cesta do pralesa

Noc ukázala, že švábi skutečně nejsou problémem hodným zvláštního zřetele. Žijí si svým životem, a pokud je nevyhledáváte, tak o nich prakticky nevíte. To se už nedá říct o noční bouřce, která odhalila, že ubytovna patrně neměla dokončenou střechu, protože voda tekla světlíkem napříč celým domem.

Pralesní velkoměsto se probouzí plnou silou a nebývalým hlukem už před čtvrtou hodinou ráno. Ruch dopravy pod oknem, kokrhání drůbeže, latinskoamerická hudba na plné pecky a hlasitá debata v sousedním domě. Dobré ráno Pucallpo!

Přestože jsou ulice přeplněné dopravními prostředky, tak osobní auto moc nevidíte. Napříč městem se dvacet čtyři hodiny denně prohání zejména motorové tříkolky. Jedná se v místních podmínkách o pohodlný a levný způsob přepravy. Na první etapu naší cesty do pralesa jsme si však najali „klasický“ taxík o čtyřech kolech. Z pohledu Evropana mají místní vozidla často do pojmu „auto“ daleko. Jejich technický stav by rozhodně neodpovídal podmínkám provozu na našich komunikacích. V Peru se to ale tak nebere. Náš taxík měl sice čtyři kola, nicméně pneumatiky držely pohromadě už je silou vůle. Naštěstí interiér byl vybaven sedadly a auto mělo volant a funkční brzdy. Tím ale nadstandardní výbava vozidla končila. Absence veškerých ukazatelů na přístrojové desce zjevně nepůsobila řidiči problémy. Na místech, kde se kdysi nacházel tachometr a ostatní přístroje zbyly jen do prostoru trčící dráty.

Cestou nás doprovázel šaman, jehož území jsme jeli navštívit. Kupodivu vypadal velmi civilně – usměvavý chlapík s dlouhými vlasy v džínách a kšiltovce. Moc toho nenamluvil, možná to bylo tím, že jsme stejně nerozuměli španělsky, ale spíš nepřikládal slovům takovou váhu.

Silnice končí ve vesnici u řeky. Zde musíme stopnout loď, která vás sveze hlouběji do džungle. Šamanovi se to podařilo relativně brzo, a kupodivu pro to opět nemusel použít mnoho slov.

Poslední část cesty vedla pěšky napříč pralesem. Indiáni čekali na svého šamana na břehu řeky. Nevím jak dlouho, čas našeho příjezdu se vůbec nedal odhadnout a žádné „standardní“ prostředky na vzdálenou komunikaci zde pochopitelně neexistují. Po svých jsme šli jen asi hodinu, přesto se mi ulevilo, když mi indiáni vzali můj těžký armádní batoh. I když v porovnání s padesátikilovými pytli rýže, které také nesli na ramenou přichycené páskou na čele, byla moje krosna jako pírko.

Vařící voda v řece

Připadalo mi symbolické, že do šamanovy osady vstupujeme přeskakováním po kamenech v řece s 85°C horkou vodou, která vyvěrá v pralese z Matky země. Jeden chybný krok znamená  opařenou nohu.

V oparu, který stoupal z horké řeky nás vítala šamanova žena – milá, s poněkud tajemným úsměvem, opřená o dlouhou hůl a s chybějícím předním zubem.

Osada sestávala z chatrčí poněkud roztroušených po pralese. Jejím centrem byla kuchyň – přístřešek s ohništěm a bytelnými nahrubo otesanými regály na potraviny. Hned vedle kuchyně, také těsně na břehu řeky byl velký přístřešek s dlouhým stolem a mnoha zavěšenými houpacími sítěmi (hamakami). Řekli bychom jídelna a odpočívárna. Lidé v džungli jsou pracovití, ale nemají zatím potřebu vlastnit víc, než nezbytně potřebují k životu. A toho je v rovníkovém pralese poměrně málo. Všude přítomná příroda uspokojuje většinu jejich materiálních i duchovní potřeb téměř samovolně, bez extrémního úsilí a pracovních stresů jak je známe z naší civilizace.

Příroda je tu tak silná, že jí neodolá ani tvrdou slupkou obalené srdce Evropana. A dokonce i rozum se začíná ptát kdeže to tam doma hledáme štěstí. Stačí k němu přece jen tak málo – ležet v houpací síti v páře z horké řeky a pozorovat záblesky slunce problikávajícího skrz listy mohutných stromů.

Od prvního dne přitahovala naši pozornost maloca, monumentální stavba ze dřeva a palmových listů v centru osady – veliká kruhová chýše, která ve vesnicích amazonských indiánů slouží jako přístřeší pro aktivity a potřeby celého kmene. Maloca zde v šamanově osadě na břehu řeky s vařící vodou byla určená zejména pro pořádání šamanských rituálů.

Curanderos – šamanizmus v Peru

Šamani si zde říkají „curanderos“. Jejich náboženstvím je příroda – rostliny, stromy, zvířata, řeky, skály a jeskyně. Paradoxně tato jejich víra není z jejich pohledu v rozporu s oficiálním křesťanstvím, kterému se během uplynulých staletí nikdy nepodařilo vymýtit světonázor původních obyvatel Amazonie. Došlo spíš k nenásilnému sloučení obou tradic.

Šamanizmus je nejstarší spirituální praktikou lidstva a setkáváme se s ním na všech místech naší planety od nepaměti. Ten amazonský je založen na víře, že rostliny nás dokážou samy učit jak rozpoznávat a léčit nemoci. Rostliny učí jak léčit pomocí všudypřítomných léčivých bylin a pomocí zvláštních melodií, které se nazývají Icaros.

Tradiční lidové léčitelství v Peru téměř u každého indiánského kmene zahrnuje pravidelné užívání halucinogenních nápojů za účelem získání vizionářských zkušeností. V peruánské historii je tato tradice zakořeněna minimálně od druhého tisíciletí před naším letopočtem.

Během pobytu u „našeho“ curandero jsme měli jedinečnou příležitost poznat způsob života v osadě. Šaman byl velmi otevřený a dal nám nahlédnout nejen do svého běžného dne, ale i do mnohých tajemství. Téměř každý den nás bral do džungle a učil nás poznávat jednotlivé rostliny a popisoval jejich léčivou sílu. Učil nás ale i vidět víc než vidí lidské oko a slyšet řeč džungle. Každý den nám připravoval léčivé nápoje, každému jiný podle monetární konstituce každého z nás.

Časté výpravy do pralesa s doprovodem šamana na mě měly silný vliv. Zdálo se mi, že (podobně jako ve známé pohádce) začínám rozumět hlasům džungle. Začalo mi být víc než kdy jindy jasné, že v přírodě je vše propojeno a že i my jsme její součástí. I my jsme příroda.

Liána duše

Liána Ayahuasca je nejpoužívanější léčivá a „učící“ rostlina. Říká se jí také Matka rostlin, nebo Liána duše. Vařením této magické byliny spolu s listy rostliny Chacruna vzniká od nepaměti používaný magický nápoj.

Byli jsme přítomni celému procesu přípravy tohoto lektvaru. Pomáhali jsme trhat Chacrunu, která rostla na několika místech v blízkosti osady. Ve speciální chýši jsme se podíleli na sekání a drcení dřevěných stonků Ayahuascy. Šamanovi pomocníci pak trávili víc než den a noc vařením nápoje ve velkých hrncích.

Po celou dobu přípravy jsme byli plni očekávání. Hlavou mi probíhaly poznatky z vědeckého výzkumu stavů blízkých smrti a mystických prožitků, které prováděl v devadesátých letech minulého století Dr. Rick Strassman, a následně popsal ve své knize „DMT: MOLEKULA DUŠE“. Jeho studie zkoumaly působení N,N-dimethyltryptaminu neboli DMT, psychedelická látky se silnou a extrémně rychlou působností. Je to právě zmíněný DMT, který osahuje nápoj vařený z Ayahuascy a z Chacruny.

Pikantní na celé záležitosti je skutečnost, že DMT je obsaženo po celý náš život v těle každého z nás. Nachází se v centru našeho mozku, resp. části mezimozku nazývané epifýza. Podle dávných myslitelů je epifýza něco jako sídlo duše

Obřad

Realita nebo vize? Kde končí jedno a začíná druhé? To jsou patrně základní otázky, které přijdou na mysl Evropanovi účastnícímu se ayahuascovému obřadu.

Vlastnímu šamanskému ceremoniálu předcházelo odpoledne s napjatým klidem. Zavěšeni v houpacích sítích jsme toho moc nenamluvili. Od šamana jsme dostali jedinou instrukci – být v osm hodin večer v maloce. V rovníkovém pralese se stmívá kolem šesté hodiny. Noc přichází brzo a na naše poměry nezvykle rychle. V osm hodin už je jižní obloha plná neobvyklých souhvězdí. Maloca je prostorná kruhová chýše s dvěma vchody. Při vstupu si zouváme boty a za naprosté tmy si hledáme místo po obvodu kruhových „zdí“ z proplétaných větví.

Přichází šaman, jeho pomocník a šamanova žena. Šaman si zapaluje cigaretu z posvátného amazonského tabáku mapacho. Než dohoří sirka, tak můžeme pozorovat jeho rituální oděv a předměty rozprostřené na dečce před ním. Kouřem z posvátného tabáku očistí všechny tyto předměty, zejména kalich a láhev s Liánou duše.

Poté nás postupně volá jednoho po druhém jménem. Posadím se proti šamanovi a on se na mě dlouze dívá a pak nalije nápoj do kalicha, který mi oběma rukama podává. Tělo se dost intenzivně brání pozřít tuto hustou, hořce štiplavou tekutinu, ale nakonec se podvolí.

„Pablito!“, slyším po chvíli opět svoje jméno. Přistupuji k šamanovi, který zapálí posvátný tabák mapacho, pokládá mi ruku na hlavu a okuřuje postupně celé mé tělo. Začínám mít pocit, že se houpavým pohybem propadám kamsi do jiných světů. Váhavým krokem se vracím na své místo. Proti mně je vchod do chýše a vidím hvězdami osvícený prales. Stromy a rostliny ožívají a ve dveřích se tlačí duchové džungle. Přestože vypadají přátelsky, tak je šaman jediným gestem dlaně drží za prahem chatrče. Vše je přirozené, vůbec mi nenapadá klást si otázku kde končí realita a začínají vize. To spíš druhý den po obřadu cvičí mozkovými závity snaha zodpovědět si jak reálná je vlastně ta naše realita.

To co se odehrávalo v tichu následujících minut není popsatelné slovy. Ayahuasca nás pozvala do mystické říše a dovolila spatřit neuvěřitelnou krásu, která je modernímu člověku většinou nepřístupná. Fyzické tělo se jakoby rozplyne, rozloží na jednotlivé atomy a osvobozené vědomí tančí v jednotě s celým pralesem, s celým vesmírem. Během několika chvilek pochopím, že řád světa nemusí být takový jak nám od malička říkali. Jedna po druhé praskají obruče, které léta svazovaly mé myšlení. Pronikám do podivných světů, jejichž krása přesahuje rozum.

Šaman začíná zpívat icaros – kouzelné melodie, které ho naučily duchové rostlin. V té chvíli mi ale není jasné jestli zpívá šaman, nebo přímo duchové rostlin. Icaros mají neuvěřitelnou sílu, jejich úloha je velmi důležitá pro efektivitu ceremonie i léčby. Tyto melodie prostupují celou vaší bytostí, stáváte se melodií a připadá vám naprosto samozřejmé, že veškerá energie vesmíru je navzájem provázaná.

Adiós

Na zavazadlovém páse Vídeňského letiště se objevuje můj batoh v ocelové síti. Vleču své zavazadlo před letištní halu. Lidé jsou nažehlení, s poněkud kamennými obličeji. Naleštěná auta mají předpisový vzorek na pneumatikách, tachometry a fungující ukazatele směru. Teplota je na nule. Stojím tam ve špinavých kraťasech, obojživelných sandálech a klobouku od šamana, který mi vlastnoručně vyrobil z tropické liány.

Něco je úplně stejné jak před měsícem. Ale něco je úplně jiné. Liána mě toho hodně naučila. Třeba to, že svět ve kterém žijeme je jedním velkým nádherným tajemstvím.