Proč nemám rád Vánoce

Vysloužím si patrně (věřím, že jen virtuální) kamenování, ale musím se přiznat, že Vánoce teda nemám vůbec rád. Zejména ten zběsilý čas před nimi, kterému se tak poeticky (a pokrytecky) říká advent (čili doba rozjímání a dobročinnosti).

Připadá mi, že právě o Vánocích se neúměrně rozevírají nůžky mezi tím, co žijeme uvnitř a co ukazujeme světu. Schopnost vidět lidem pod jejich masky je z pohledu profesionálního velký dar. Většinou si totiž své převleky vytvoříme tak precizní, že nás v dospělosti začnou neúměrně škrtit a často díky tomu trpíme. Když nám někdo pomůže s tím, jak pod ně nahlédnout, tak začnou obruče praskat a naše potíže zvolna mizí. A za úspěšnou pomoc od svého utrpení býváme vděční. Z pohledu soukromého života je však schopnost vidět skryté darem tak trochu danajským. Lze jen závidět těm, kteří nemají nutkání nahlížet lidem pod třpytky na povrchu. Jak idylický by byl život v krajině, kde každý je právě takový jak se ukazuje ostatním. Byl by to hotový Facebook na Zemi.

Neříkám, že za lidské pokrytectví nějak soudobé Vánoce můžou. Všudy přítomným kýčem mu jen dávají zdání legitimity. Vidíme ho všude kolem sebe tolik, že se i naše duše nerozpakuje vzít na sebe ty nejnevkusněji líbivé převleky. A v transu z toho všeho si ani neuvědomuje, že jí v nich není ani trochu dobře. Nicméně „show must go on“. A tak spolu soupeříme, lžeme si, závidíme a podvádíme se a vše to fortelně balíme do staniolu a modrých led žároviček, posíláme hromadně mailem (protože to nic nestojí) a přejeme si SMS klidné svátky.

Jestli čekáte řešení (o rozřešení, či rozhřešení už ani nemluvě), tak marně. Nevím jak z toho. Pokud čekáte, že kouč je od toho, aby věděl jak ven z nekonečného množství životních záplatek, tak jsem ztratil klienta. Ale s tím já, když si pouštím hubu na špacír, tak trochu počítám. U buddhistických mnichů vysoko v Himalájích jsem pozoroval, že se jim vyplácí být v souladu se sebou samým a s ostatními bytostmi. Nejméně škodím sobě, když jsem sám sebou a neškodím druhým. My Evropané máme obdivuhodnou schopnost ze všeho rychle vytáhnout esenci a využít ji k vlastnímu prospěchu. Vím proto, že moje snaha být sám sebou a neškodit jiným bytostem je tak pouhopouhým projevem vlastního sobectví. Snažím se ji zobchodovat za pocit vlastního štěstí. Není to košer, ale přesto to funguje. Umožňuje mi to třeba celkem bez úhony přečkat Vánoce.