Pokud jsem to dobře spočítal (nestačily mi bohužel prsty na rukou a nohou), tak už 27 let vymýšlím rok co rok pro Hampson péefka. To číslo se mi zdá tak vysoké, že jsem si přisoudil nárok na pocit, že všechno co jsem mohl vymyslet, už vymyšleno bylo. A pohled do studnice kreativity v této disciplíně neskýtá nic jiného, než temné dno.
Když však trochu přivřu oči, tak se to dno (studnice) prozáří tropickým sluncem. Ve vzniklém obraze vidím sám sebe pohupujícího se v hamace mezi kmeny mohutných stromů amazonské džungle. Moje zkušenost potvrzuje, že co si dokážeme vnitřním zrakem představit, tak se dříve, či později stane (proto se snažím si toho moc nepředstavovat, abych se v životě pro samé rozmary neschvátil). Že se má vize Vánoc v džungli naplnila, poznáte jednou podle toho, že ten rok nedostanete žádnou moji novoročenku. Patrně to vůbec nezaregistrujete, většinu péefek stejně nikdo nečte. To mě ale netrápí, těch posledních sedmadvacet let jsem fakt nežil kvůli novoročenkám.
Nicméně když už jsem se tak rozjel, tak letos ještě nějaké to přání zformuluji. Zejména tak trochu pro sebe. Člověk si musí něco přát, jinak by se chod světa zastavil a vše by pohltila temnota. Za sebe by mi stačilo, aby ten nadcházející rok byl stejně dobrý jako ten, co právě končí.
Kdybych neměl zůstat u jediného přání, tak si budu přát více odvahy a pokory. Dostatek pokory k tomu, abychom dokázali žít tak, že to s námi (s lidským druhem), naše planeta ještě nějaký ten pátek vydrží. A odvahu v současné době zejména k tomu, abychom ustáli řádění psychopatů (jejichž násilí vděčně plní hlavní zprávy) jinak, než že budeme volit jiné psychopaty (ty v kravatách) jako své představitele s bláhovou vidinou, že nám od našeho strachu pomůžou.
A bonusové přání? Aby nám vydrželo i nadále být tak trochu blázni 🙂
