Nejvyšší hora Afriky mi nakonec připadala příliš zkomercionalizovaná, tak jsem začal pošilhávat po jiné destinaci. Požadavek na pořádné hory zůstával. Tak z toho nakonec byly Himaláje. A nelitoval jsem – fakt vysoké hory, nepodmaněná příroda a námi bělochy ještě poměrně nezkažení lidé.
Ladaku se říká Malý Tibet a je to úžasný způsob jak zažít Tibet a nemuset žádat o čínské vízum. Patřím ke generaci, která zažila 22 let okupace a tak mi bylo potěšením seznámit se s duchy hor, aniž bych se přitom musel dívat na okupační vojáky, tak jak se děje v Tibetu.
Na Himalájích je úžasný jejich rozměr a jejich duše. Obojí se zdá být nekonečné. A také kontrast výšky a hloubky. Výšky hor a hloubky lidské mysli místních obyvatel.
Podobně jako v amazonské džungli jsem i zde v horách našel místa, kde byla přítomná magie cítit ve vzduchu. Taková místa už ve svých domovinách bílý člověk povětšinou pošlapal, vyasfaltoval, vybetonoval a postavil na nich svá obydlí či nákupní centra. Nebo je zakázal. Na posledních místech, kde nám trocha ta magie zbyla už zase není bohužel nikdo, kdo by ji rozfoukával a udržoval tak oheň.
V Himalájích jsou místa i rozfoukávači. Meditace v buddhistickém chrámu má v sobě tuto sílu místa, kde se nacházíte i lidí, kteří jsou kolem vás. Procházka kolem jezera ve výšce 5.000 m nad mořem vás vede taktéž místy, kde by se dala magie krájet.
Štěstí, že náš duch nezná hranice. Zatímco tělo se trmácelo patnáct hodin letadlem zpátky, tak si duch setrvával tam, kde to bylo cítit vzpomínkami na jeho prapůvodní domovinu. Jeho část tam zůstala zaháčkována už navěky. ॐ मणि पद्मे हूँ