Jak přežít sendvič?

Pokud je vám mezi padesáti a sedmdesáti, tak vám dost možná hrozí něco mnohem záludnějšího než coronavirus. A totiž to, že se dostane do mezigeneračního svěráku (čtenáři nemravovi, který si pod metaforou sendviče představoval něco jiného, než generaci středního věku vystavenou z jedné strany tlaku svých dospělých dětí a z druhé strany nárokům svých starých rodičů, se omlouvám). Problém sendvičové generace eskaluje právě nyní, v novodobých dějinách. Nikdy v historii lidstva se rodiče dospělých dětí nedožívali tak pokročilého věku. A nikdy v historii lidstva se nevyskytovalo tolik nedospělých čtyřicátníků, jako tomu je v naší současné euroamerické společnosti.

 

Ve své úvaze předkládám tři nápady, jak toto životní období nejen přežít, ale jak z něj vytěžit i určitý benefit:

1) Nikdy, nikdy, nikdy se nelitujte! (parafrázuji Winstona Churchilla) Tak jako všechno v životě, má i každé životní období zákonitě své klady i zápory (nikdy JENOM klady, nebo JENOM zápory). Podle evolučních antropologů se lidský věk prodloužil v poslední době právě proto, že sociální systém vyžaduje, aby se prarodiče podíleli na výchově svých vnoučat. A život jistě stojí za to, abychom si ho prodloužili. Na druhou stranu starost o své rodiče nám dává příležitost najít k nim (často na poslední chvíli) vztah. Nezanedbatelný benefit spočívá i v šanci vyrovnat s vlastní smrtelností.

2) Nedejte se! Sendvičové životní období se často vyznačuje nátlakem z obou stran. Tento tlak může mít otevřenou podobu, ale častěji se vyskytuje ve skrytém hávu v podobě nejrůznějších manipulací. Tady nezbude nic jiného než se naučit manipulace rozpoznávat a nepodlehnout jim. Manipulace jsou na jednu stranu legitimní strategická forma sociální interakce. Na druhou stranu se nejedná o férový způsob jednání, pokud slouží k jednostrannému prosazení svého zájmu (pohlídání dítěte, návštěvy seniora). A tomu je potřeba se naučit bránit. Nezapomínejme, že hlavní zodpovědnost vůči daru života máme žít svůj vlastní život, nikoliv životy druhých.

3) Užívejte si to! Važte si toho, že vás potřebují. Z vlastní zkušenosti vím, jakým darem dokážou být vnoučata. Člověk už necítí “zodpovědnost za výchovu” a může stavět na zkušenostech, které nabyl s vlastními dětmi. A vnoučata odrostou stejně rychle jako odrostly naše děti. Spojujte vždy příjemné s užitečným – pomáhejte dětem a zároveň si užívejte čas se svými vnoučaty. Stejně tak se snažte využít čas (a často to mohou být poslední chvilky) se svými rodiči. Na co se jich nezeptáte, tak se už také zítra nemusíte nikdy dozvědět. A komu již rodiče odešli, tak mi dá za pravdu, že člověk poté zjistí, kolik toto zbylo, na co se už nikdy nebude mít příležitost zeptat.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..