… „Tududu vyráběl ohrádku. Když jsem si toho všimla, byl už skoro hotový. Jednalo se o řadu vertikálních tyček připevněných šlahouny révy na spodní a horní čtyřstranný rám, podobalo se to prehistorické ohrádce z nějakého komiksu. Dalo to dost práce a Tududu vypadal pěkně spokojený sám se sebou, když oklestil poslední vyčnívající konec tyčky. Slídil kolem po svém synu Cananasinyuwanovi, který před týdnem udělal svůj první krok. Jak Tududu drobka uviděl, popadl ho a triumfálně usadil do nového vynálezu. Cananasinyuwana chvilku nechápavě stál uprostřed, pak se posunul na jednu stranu, otočil se, a zjistil, že je v kleci. Okamžitě začal ječet. Byla to zpráva o naprostém zděšení, takový zvuk spíš vydávají děti z naší civilizace. Nebylo pochyb. Ohrádka byla špatně. Pro lidské mládě nevhodná. Tududuho cit pro kontinuum okamžitě synovo vřískání správně interpretoval. Tududu syna vyndal ven a nechal ho běžet za maminkou, ta ho chvilku utěšovala, a on si běžel zase hrát. Tududu se bez mrknutí oka smířil s tím, že experiment nevyšel; chvilku si prohlížel dílo svých rukou a pak ohrádku rozsekal na kousíčky. Dřevo bylo ještě zelené, tak ze své půldenní práce neměl ani hromádku dřeva na oheň. Jsem přesvědčená, že to nebyl ani první, ani poslední podobný vynález. Yequáni však mají cit pro kontinuum tak silný, že takovým zjevným omylům neumožní dlouhého trvání. Po celé dva miliony let musel být smysl pro kontinuum základní hybnou silou lidského chování, jinak by nebyl schopen stabilně čelit nebezpečí našeho vysoce vyvinutého intelektu. … “
Z knížky Jean Liedloffové Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti